Celý proces začíná přesnou identifikací vozidla a „papírováním“, bez kterého se moderní STK neobejde. Technik jako první zkontroluje shodu VIN kódu na rámu či karoserii s údaji v technickém průkazu a provede předepsanou fotodokumentaci auta, která se okamžitě odesílá do centrálního systému Ministerstva dopravy. Následně vůz připojí přes konektor na palubní diagnostiku (OBD), čímž ověří, zda řídicí jednotka nehlásí skryté chyby, například nefunkční airbagy nebo závadu na ABS. Poté přichází na řadu pečlivá vizuální obchůzka: kontrolují se stěrače, stav zasklení, hloubka dezénu pneumatik a pomocí přístroje zvaného regloskop se detailně měří funkčnost a správné seřízení všech světlometů, aby vaše auto neoslňovalo protijedoucí řidiče.
Fyzicky nejnáročnější část zkoušky čeká auto na válcové zkušebně brzd a následně nad prohlížecí jámou (případně na zvedáku). Na válcích se kola auta roztočí a technik měří celkovou účinnost a souměrnost provozní i parkovací brzdy – počítač neomylně ukáže, pokud jedno z kol brzdí hůře nebo táhne vůz do strany. Jakmile auto popojede nad jámu, technik se přesouvá pod něj. Zde pomocí pneumatických či hydraulických desek, takzvaných „trháků“, podrobí nápravy extrémnímu namáhání v různých směrech. Tím odhalí sebemenší opotřebení čepů, silentbloků nebo nebezpečné vůle v řízení. Zároveň zespodu s baterkou v ruce kontroluje stupeň koroze nosných částí karoserie, těsnost výfukové soustavy, stav brzdového vedení a hledá případné úniky oleje či jiných provozních kapalin. Teprve když auto úspěšně projde tímto mechanickým martyriem, může dostat novou nálepku.
